Exekuce na plat, jak se v laické veřejnosti tomuto institutu říká, znamená strhávání určité částky ze mzdy. Neznamená to, že tedy zaměstnanec, na kterého je nařízená exekuce, nedostane vůbec žádnou mzdu, ale je oprávněn získat pouze její část.
Zaměstnavatel je povinen začít zaměstnanci strhávat okamžikem, kdy si převzal exekuční příkaz na přikázání pohledávky ze mzdy. Tato transakce se musí projevit na výplatní pásce, kde je přímo vyhrazená kolonka „exekuce“.
Exekuční příkaz na přikázání pohledávky ze mzdy se zasílá zaměstnavateli, povinnému a oprávněnému. Všechny strany musí být tedy o tomto kroku informováni.
Částka, kterou je povinen zaměstnavatel srazit se vypočítává z čisté mzdy, a činí jednu její třetinu. Pokud se jedná o přednostní pohledávku, tato sražená částka je ve výši dvou třetin čisté mzdy.
Exekuce na plat je tedy zásahem do finanční svobody člověka, který má právo dostat za vykovanou práci odměnu. Ovšem toto omezení zaměstnance je nutné provádět pouze v rámci zákona. Hlavním zákonem je v tomto případě zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a podpůrným se stává zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).
V občanském soudním řádu je přímo uvedené, jak se taková sražená položka vypočítává, exekuční řád pouze stanoví postup exekutorského úřadu.
Exekuce na plat je pro většinu povinných dost citelný vstup do osobního života člověka, a to především v případě, pokud je v rodině pouze jeden živitel, na kterém jsou další členové finančně závislí. Ale samozřejmě platí, že pokud by povinný zaplatil dluh dříve a nespoléhal na dobré srdce věřitele, exekutor by pak neměl šanci mu ze mzdy vůbec nic strhávat. Je tedy v takovém případě lepší, když se dlužník snaží splácet ku spokojenosti obou stran, jak jeho tak věřitele.